RECENZE: ... i motýli jsou volní, Divadlo Na Prádle

03.12.2011 10:38

Jsou tomu již 4 dny, co se redakce portálu KrasoVhled vypravila na "exkurzi" do pražského Divadla Na Prádle na představení režiséra Karla Smyczka, ... i motýli jsou volní. Nyní bychom se s vámi rádi podělili o dojmy z tohoto večera, díky němuž jsme si potvrdili, že krása nemusí být nablýskaná, aby dosáhla opodstatnění...

 

Dobré dojmy v nás vzbudily ještě před návštěvou samotného divadla dva příjemné faktory. Jednak velice příjemné jednání produkčního týmu a jednak "lidový" název divadla, který jakoby avizoval, že v tento večer nebudeme svědky přemrštěného ega, hvězdného obsazení (ne pokaždé oprávněně přeceňovaného...), neohleduplných strkanic na toaletách a front v divadelním foyer během přestávky. Nutno podotknout, že absence těchto elementů, na které jsme z honosnějších divadelních scén (bohužel) zvyklí, nebyla na škodu, ba naopak! Přirozené prostředí komorní, skromné, avšak útulné scény dodalo večeru na půvabu a celkovým dojmům přidalo na intenzitě.

Neznámí a přesto výrazní a talentovaní

Dojem na nás udělal nejen křehký příběh o mezilidských vztazích, ale také velice vydařené herecké výkony. Úvodní scéna zasazená do skromného obýváku pronajatého bytu v jedné z těch horších čtvrtí New Yorku nám dala nahlédnout do života Dona Bakera, talentovaného kytaristy. Ačkoliv se nám zpočátku ztvárnění této postavy zdálo být poněkud kostrbaté, záhy nás jeho představitel, Lukáš Král, přesvědčil o svém hereckém umu. A to v tu chvíli, kdy vyšlo najevo, že Don není pouze obyčejným mladým mužem užívajícím si soukromí daleko od přepečlivé matky kdesi v New Yorku. Don Baker se totiž od narození potýká se slepotou, která nám přišla v podání Lukáše Krále tak přirozená, jakoby se s ní sám narodil. Ani v případě druhé hlavní role, nesáhl Karel Smyczek vedle. Více než sympaticky střelená Jill Bensonová si díky bezprostřednosti Marie Doležalové (role Išky ve filmu Pusinky, pozn. red.) získala diváky už svého od prvního vstupu na jeviště. Ve srovnání s pochmurným projevem Dona Bakera, který má díky vyrovnávání se se svou slepotou a neodbytnou matkou melancholii téměř "v popisu práce", jeho sousedka Jill oplývá nemrznoucím optimismem a mnohdy až naivní chutí do života. Ač devatenáctiletou, po šesti dnech manželského soužití opět rozvedenou, Jill dělí od zasmušilého Dona nepatrný věkový rozdíl, ve skutečnosti je mezi oběma postavami propast daleko hlubší...

Z původně samostatných na sobě nezávislých bytů se během jednoho dne stává průchozí pokoj sdílený dvěma mladými osamělými lidmi. Zatímco se energická Jill snaží zahnat samotu honbou za kariérou divadelní herečky, nepřipouštějíc si jakékoli závazky plynoucí z milostného vztahu, citlivý a již jednou zklamaný Don naopak po někom, kdo by mu poskytnul milující objetí, viditelně touží. I přes tyto markantní názorové rozdíly spojené s osobnostní vyspělostí se Jill s Donem v první polovině hry výborně doplňují. První polovina je z globálu vzato velice vtipně pojatá, plná trefných lehce ironických poznámek, mnohokrát adresovaných Donově nadmíru starostlivé matce, jíž se se vší úctou zhostila Jitka Smutná.

Upjatost střídá prozření, nadšení láme zklamání

Po třetím zazvonění, kdy jsme - osvěženi vychlazeným pivem z divadelního foyer - usedli zpět do divadelních řad v očekávání dalších dialogů plných břitkého humoru, nás spád děje nepatrně překvapil. Od jízlivých, cynicky laděných poznámek a ironického popichování se následující scény nesly spíše v duchu intimních rozhovorů na téma milostných zklamání, sebelítosti a strachu znovu se zamilovat. K zajímavé proměně postavy došlo v případě Donovy matky, kterou velice upřímné rozmlouvání s nekompromisní Jill donutilo k zamyšlení se nad svým vztahem k vlastnímu synovi. Z nesnesitelné afektované postarší dámy trpící obsesivními sklony k mesiášství se najednou stává empatická milující žena, která si najednou uvědomuje, kde jsou hranice, které by nebylo ve vztahu k synovi dobré překračovat. V případě Jitky Smutné, u níž jsme zvyklí na kvalitní herecké výkony, nebylo zapotřebí diváky přemlouvat, aby jí tuto náhlou a sympatickou proměnu uvěřili. Myslím, že mnohým z nás - včetně prvních třech řad obsazených pubertálními výrostky - v momentě této nečekané proměny došlo, jak důležité je pro děti rodinné zázemí bez ohledu na to, co na svých rodičích nemůžeme vystát...

Ani vývoj postavy Dona Bakera nezůstal na bodě mrazu. Z vyrovnaného, odhodlaného a čersvtě zamilovaného mladého muže se znenadání stal vystrašený, svou slepotou utrápený malý kluk, kterému se od vší bolesti uleví pouze v mámině objetí. Tak jako paní Bakerové stačilo pár minut rozhovoru s Jill k tomu, aby si uvědomila, jak svého syna přehnanou pečlivostí dusí, tak Donnymu (jak mu matka od malička říkávala a za což ji v dospělosti nenáviděl) stačilo Jillino nedodržení slibu, že přijde včas ke společné večeři.

Od smíchu k slzám

Zborcené ideály, vzdušné zámky na mizerných základech... Mají tyhle zdánlivě neslučitelné elementy ještě šanci na vzájemnou rekonvalescenci..?

Zajímá-li vás výsledek této rovnice, pak přijďte do Divadla Na Prádle.

 

Hodnocení: 80%

 

Autor: Andrea Vašáková

Foto: Divadlo Na Prádle