RECENZE: Holky z kalendáře zakončily sezonu vyprodaným divadlem
Ačkoliv se poslední představení sezony 2010/2011 v Městských divadlech pražských odehraje až v poslední červnový den, Holky z kalendáře svou poslední reprízu v této sezoně již mají za sebou. Šestice dam, jež ztvárňují hlavní hrdinky, přesvědčila nejen o svých kvalitách, ale také o kvalitním zpracování inscenace a naposledy v této sezoně vyprodala divadlo ABC.
Uvedení příběhu party z dámského spolku v "Městskejch" předcházely dvě zahraniční premiéry. První z nich byla filmová (Calendar Girl, 2003), natočená na základě scénáře Tima Firtha, která se kromě spousty ocenění (mezi nimi také cena British Comedy - za nejlepší komediální film) stala také sedmým nejúspěšnějším britským filmem v historii kinematografie této země. V roce 2008 se Holky z kalendáře dočkaly také divadelního zpracování, a to rovněž ve své rodné Británii, kde se jejich skutečný příběh odehrál. Holky se i na divadelních prknech setkaly s velkým ohlasem a četnými oceněními.
Bylo tedy více než nasnadě, aby se i Praha popasovala s tímto divácky úspěšným kusem a představila jej zdejšímu obecenstvu v novém neotřelém kabátě. Příležitosti se chopil režisér Ondřej Zajíc z Městských divadel pražských, která premiéru hry pod jeho taktovkou uvedla 19. března 2011. Přestože se redakce KrasoVhledu vypravila na Holky až u příležitosti jejich poslední reprízy v této sezoně (13.6.2011), zážitek nebyl o nic menší a prostřednictvím této recenze bychom se o něj s našimi čtenáři rádi podělili.
O navození atmosféry puritánské Anglie minulého stolení, kdy ženám (pří)slušelo pouze zastávat funkci manželky v domácnosti, se postarala již úvodní scéna. V ní se hlavní představitelky "vzdělávají" na téma historie utěrky v podobě přednášky popletené lektorky Brendy Hulseové (v podání nestárnoucí Luby Skořepové). O předstírané upjatosti nás ovšem holky přesvědčí hned po Brendině odchodu, kdy se rozpustile pustí do tlachání a vzájemného pošťuchování.
Každá ze šesti dam, návštěvnic spolku moderní ženy, je svým způsobem originální a nenapodobitelná. Tato jedinečnost každé z nich je způsobena také tím, s čím se musí denodenně potýkat. Pravdomluvná a poctivá Ruth (Jitka Smutná), která snad jako jediná plní úkoly zadané předsedkyní spolku, Marií. Co za tím vězí? Je možné, že si Ruth zpackané manželství s mužem, který jí čile zahýbá, kompenzuje právě pečlivou docházkou do spolku. Další poněkud méně výraznou postavou je Jessie (Lenka Termerová), zhrzenou učitelku v důchodu, jež už od života nic nečeká, natož lásku. Zato dámy Chris (Veronika Gajerová), Annie (Dana Batulková) a Celia (Kateřina Macháčková) jsou výraznou trojicí, a to především díky vynikajícímu hereckému obsazení těchto postav. Kateřina Macháčková v roli stárnoucí sexbomby, Veronika Gajerová coby neoficiální lídr celé této ženské gardy sršící vtipem a nadšením pro jakoukoli špatnost a Dana Batulková jako oddaná manželka umírajícího Johna Clarka (Jan Vlasák), jíž však tato nefalšovaná oddanost neubírá na zajímavosti. Role Cory, zhrzené matky potýkající se s nenadálým odchodem své dcery, se bravurně zhostila nepříliš známá herečka Radka Fidlerová, jež svým výkonem však velice příjemně překvapila!
Zpracování příběhu je od začátku svižné a prošpikované česko-anglickým suchým humorem. Vtipné jsou hned dvě scény v první půli inscenace, kdy se Ruth (Jitka Smutná) popletená svou důslednou pečlivostí omylem převleče za králíka stepního, anebo když Celia s Chris bojkotují návštěvu vánočních trhů v kostýmech ve viktoriánském stylu oblečené do odvážných santaclausovských šatiček. Po několika úvodních povedených skečích se příběh dostává k jádru pudla, když již zmíněný John Clark, manžel Annie, podlehne zákeřné leukémii. Po několika očekávaných dojemných scénách přichází Chris s Annie za ostatními s nápadem, jak přispět nemocnici, ve které se John léčil, na novou pohovku pro příbuzné pacientů.
Zde se zrodil nápad prodávat na trzích v Yorku, jehož se se svými výrobky každoročně účastní všechny vážené dámské spolky z okolí. Předmětem onoho prodeje nebude samozřejmě nic jiného než kalendář, ovšem původně myšleno s fotografiemi známých hřbitovů. Nebyla by to Chris, aby nepřišla s originálním nápadem. Právě ona (ve spolupráci s Annie) vymyslela, že by se pro kalendář spolku nechaly nafotit právě jeho členky, naše známé "holky z kalendáře". Víceméně byly všechny pro, ovšem do momentu, než zazněl z Chrisiiných úst nápad "svléknout se pro kalendář", pro Johna, pro jeho poctu, pro sponzoring nemocnice zakoupením nové sedačky pro příbuzné pacientů. Ačkoliv Chris od začátku své souputnice upozorňovala, že má na mysli nikoliv "nahaté fotky", ale "umělecké akty", přesvědčit všechny se jí nepodařilo. Po dlouhém přemlouvání však zůstala proti jediná Ruth a vtipem zde zazářila Jessie v podání Lenky Termerové, jež svůj souhlas s focením stvrdila nesmrtelnou větou "Jdu do toho s váma, ale ne zadek zepředu"!
Každá po svém se také po nečekané rvačce o kalendáře (na již zmiňovaných trzích) potýkala se svou "popularitou". Divák se zde najednou mohl stát svědkem maloměšťáctví, jež se probudilo společně s ohledy na to "co tomu řeknou lidi" hned v několika z protagonistek kalendáře. Objevilo se však také nadšení z nebývalého zájmu, jenž se kolem všech holek náhle strhl. Největším nadšením z náhlé popularity oplývala hlavně Chris, jež možná předpokládala, že se díky tomuto úspěchu stane něčím víc než jen prodavačkou květin z maloměsta... Což jí bylo také ostatními zazlíváno.
Po velikém entrée, pochybném pokusu o natočení televizní reklamy, následných vzájemných výčitek a bezvýznamných žabomyších válek se však děj dočkal dalšího významnějšího spádu. Původní záměr, kvůli kterému byla celá akce "kalendář" spuštěna, byl naplněn. Původně plánovaných 500 liber na novou pohovku pro příbuzné pacientů nemocnice, v níž Jonh Clark vydechl naposledy, bylo díky nečekanému zájmu tisíckrát znásobeno! Přes 500 tisíc liber vynesl kalendář s akty obyčejných žen jednoho z mnoha spolků tehdejší Anglie. Tato částka byla v celé výši připsána na účet nemocnice a naše "holky" dostaly kromě pocitu zadostiučinění také stovky dopisů od těch, jimž leukémie rovněž vzala toho nejbližšího... Náhle si uvědomily, že celé to lopocení a následné hádky měly svůj smysl. Nakonec vůbec nešlo o nahotu, ale o cíl, kterého touto "nahotou" dosáhly. Což si ve finále každá z nich uvědomuje...
Závěrečná scéna vrací celý děj na počátek, resp. do zajetých kolejí životních příběhů našich hlavních protagonistek, kdy se opět setkávají na pravidelných schůzkách dámského spolku. Tentokrát však každá z nich jiná než na začátku...
Z každé z nich je patrno to, co jí chybělo na začátku - vyrovnanost, sebevědomí, pocit zadostiučinění... radost ze života.
Hodnocení: 80%
(a to především díky skvělým výkonům představitelek hlavních rolí a vtipně pojatému scénáři)
Text: Andrea Vašáková
Foto: MDP