RECENZE: Zlomatka v Řeznické aneb pro teplouše jen to nejlepší

Tento týden se redakce alternativně-kulturního portálu KrasoVhled vydala do Divadla v Řeznické na představení Zlomatka, které je zde úspěšně uváděno již sedmým rokem. Přesto, že jsme se vypravili na tragikomedii, byly pro nás zásadní momenty děje více tragické než komické, k čemuž nesmlouvavě předsvědčivými výkony přispěli i představitelé hlavních rolí Jitka Smutná a Radek Valenta.

Tragikomedie Zlomatka pochází z pera neapolského dramatika Maria Gelardiho, který je znám tím, že si ve své tvorbě rozhodně nebere servítky. Nebrání se ožehavých témat a v jejich zpracování se neobává zajít tak daleko, jak je to jen možné, bez ohledu na společenskou únosnost. Nejinak tomu je i ve Zlomatce, příběhu o vývoji vztahu matky a syna poté, co se jediný syn své matce otevřeně přizná ke své homosexualitě.

Jakkoliv byl vztah Diega a jeho matky Anny do doby, kdy bylo všechno normální, srdečný, Diegův coming-out se stává pomyslnou dýkou, která od ryzí rodičovské lásky znenadání odřízne bigotnost, afekt a přehnaný smysl pro pořádek. S těmito zbraněmi vstupuje Jitka Smutná v roli Anny na scénu Divadla v Řeznické, kde se divák díky jeho komorním prostorám stává chtě-nechtě přímou součástí děje. Radek Valenta (kterého si můžete pamatovat z Troškovy Princezny ze mlejna) coby Diego, pohledný mladý muž, který se vrátil z univerzity domů proto, aby se své matce svěřil s tím, k čemu se už roky odhodlával, ovšem ani zdaleka netušil, co jej po kýženém přiznání čeká a jaké nástrahy na něho zatvrzelá bigotní katolička Anna chystá.

Tolerance na hranici relativity

Jakkoliv se nám může zdát dnešní společnost vůči homosexualitě tolerantní, dvě hodiny v Řeznické nás přesvědčí o tom, že tomu tak zdaleka není a že tolerance může být nazírána z několika úhlů pohledu. Zatímco se Diego snaží svou matku o tom, že na jeho přirozenosti není nic špatného a neustále se na téma své orientace snaží dialog s matkou navázat, ta - jakoby byla hluchá a slepá -bezmezně věří, že svého syna z té „ošklivé nemoci“ vyléčí a o jakýchkoli kompromisech nechce ani slyšet. V první polovině hry, která je oproti té druhé o něco veselejší a budí v divákovi kromě vypjatých emocí i důvod k zasmání, servíruje matka Diegovi na podporu „uzdravení“ jeho oblíbené jogurty, rozmačkané banány, ale i kávu s přimíchanými sedativy… To vše v bytě se zalepenými okny a zamčenými dveřmi, díky kterým se Diegovo dosavadní uvěznění ve vlastních pocitech a obavách z matčiny reakce mění ve vězení reálné.

Když rodinná pouta začnou rezivět…

Tak jako se zužuje prostor a ubývá čerstvý vzduch pranýřovaný horkem srpnových dní, tak se vyhrocuje vypjatost situace a udržet emoce na uzdě začíná být problémem jak pro houževnatou léčitelku, tak pro sedativy a horkem oslabeného Diega. Valenta i Smutná se postupné vyhrocenosti svých rolí drží jako čert kříže a nenechávají tak diváka ani na chvíli zapochybovat o naprosté autentičnosti, což jen umocňují již zmiňované komorní prostory divadla. Od milých slov plných mateřské lásky a synovské oddanosti se tak herci postupně přesouvají do nelítostného ringu, kde kromě vzájemných urážek a výčitek neplatí žádná pravidla.

Když už je divák téměř umlácen pádnými argumenty a myslí si, že už se nemůže cítit sklíčeněji, na scénu vstupují mlýnské kameny v podobě pouliční prostitutky a Diegova přítele Alberta. Zatímco prostitutka, kterou matka přivede Diegovi až domů, sehrává roli nejefektivnějšího trumfu na cestě za jeho uzdravením, Albertova přítomnost zosobňuje pomyslné zrcadlo, které homofobní matku nutí pohlédnout pravdě do očí… A jak z vlastních zkušeností víme, popasovat se s pravdou kolikrát není jednoduché. Navíc z pohledu ortodoxní katoličky a milující matky, která pro dobro svého jediného syna dělala vždy maximum a to samé od něho též očekává…

Vítěz vs. Poražený

Kdo nakonec vyjde z pomyslného ringu jako vítěz a kdo jako poražený, ponecháme skryto pod pomyslnou rouškou tajemství. S odkazem na autora hry Maria Gelardiho, který je pověstný svým nekonformním přístupem ke společensky neúnosným tématům, však můžeme prozradit, že se finále neobejde bez očekávaných extrémů servírovaných nečekaným způsobem…

Hodnocení: 95 %

Celkové zpracování hry pod taktovkou režiséra Petera Gábora, za emotivní sílu scénáře ošperkovanou excelentními hereckými výkony Jitky Smutné a Radka Valenty a za výpravu podpořenou skvěle zvolenou hudbou Vesny Cáceres dáváme představení Zlomatka v Divadle v Řeznické 95% a vám, našim čtenářům doporučujeme jako skvělou příležitost nahlédnout pod pokličku zdánlivě tolerantní společnosti 21. století.

Další reprízu v Divadle v Řeznické možno zhlédnout 24. června 2013.

Text: Andrea Vašáková
Foto: Divadlo v Řeznické